Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

18.10.2016 18:00

The Plastic People of the Universe v Charkově

České Centrum Kyjev spolu s Dofa.fund v rámci akce Transcending Borders: GaliciaKult představují koncert „Co znamená vésti koně“ od The Plastic People of the Universe a Mládežnický akademický symfonický orchestr Slobozhansky.

„Co znamená vésti koně“ The Plastic People of the Universe a Mládežnický akademický symfonický orchestr «Slobozhansky»

- úterý 18.října v 18:00, Charkov, Ukrajina

- Adresa: Starý сircus, náměstí Nacionalnoji Gvardii 17

Vstup zdarma. Registrace na koncert:

https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSeGvZ526x9XxPyiiH9VafgtB5lHqfFD6dUUoN2uvK_2ehNI1A/viewform

Koncert se koná bez přestávky, délka koncertu 75minut.

Před začátkem koncertu bude promítnut dokument České televize – Co znamenalo vésti koně, režii Břetislava Rychlíka. Vyrobila ČT Ostrava, kreativní producentka Lenka Poláková a dramaturgie Josef Albrecht.


Co znamená vésti koně

hudba: Milan Hlavsa a Michal Nejtek

texty: Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček (skladba Samson)

orchestrální aranžmá: Michal Nejtek

Co znamená vésti koně

  • Slovo má na buben
  • Samson
  • P.F.
  • Májová
  • Delirium
  • Fotopneumatická paměť
  • Rozvaha neuškodí ani kuřeti
  • Mše
  • Osip

Světová premiéra proběhla dne 6.3.2014 v Brně, v Richard Adam Gallery. Reprízy: 7.3.2014 Brno a 11.3.2014 Praha, Divadlo Archa.

Unikátní koncert k výročí 17.listopadu 2015,Brno, SONO Centrum. Přímým přenosem vysíláno na ČTArt.

The Plastic People of the Universe:

  • Vratislav Brabenec - altsaxofon, recitace, zpěv
  • Josef Janíček - klávesy, zpěv
  • Johnny Judl ml. - baskytara, zpěv
  • Jaroslav Kvasnička - bicí, zpěv


Hosté:

  • Josef Klíč - violoncello, zpěv

Orchestr

  • dirigent - Pavel Šnajdr
  • Technická a zvuková supervize – Radek Odehnal (RO Sound)

The Plastic People of the Universe

Hudba The Plastic People of the Universe, komponovaná téměř výhradně baskytaristou Milanem „Mejlou“ Hlavsou (ovšem svébytně a svérázně dotvářená a interpretovaná ostatními členy skupiny), směřovala zhruba od poloviny 70. let minulého století od rockových písní směrem k delším, prokomponovanějším celkům. V roce 1978 Plastici zahráli a nahráli na Hrádečku Václava Havla Pašijové hry velikonoční, Hlavsovo kongeniální zhudebnění Brabencova apokryfního textu, a o rok později premiérovali v Nové Vísce u Kadaně Jak bude po smrti, třívětý celek pracující s texty Ladislava Klímy. Třetím realizovaným tematickým projektem je Co znamená vésti koně, ve kterých se Hlavsova hudba potkává s původními Brabencovými básněmi, psanými v letech 1967–1979, a textem Pavla Zajíčka Samson, který tematicky a duchovně do konceptu projektu zapadá. Nutno poznamenat, že „Koně“ vznikli v době, kdy kapela, zbavená možnosti oficiálně veřejně vystupovat, hrála cca jednou do roka na utajovaných akcích a každý koncert byl premiérou a zároveň derniérou nového programu. Všechna vystoupení tím získávala na váze a důležitosti (ve smyslu anglického event), každé bylo performancí svého druhu s ucelenou scénickou prezentací a jednotícím tématem. Koncert Co znamená vésti koně se konal v březnu roku 1981 v Kerharticích u České Lípy; díky totální zakonspirovanosti proběhl klidně a bez zásahu represivního aparátu, nicméně dům, ve kterém se odehrál a který pro tuto příležitost zakoupilo několik příznivců skupiny, pár týdnů po akci vyhořel. Státní bezpečnost se ani nenamáhala zakrývat skutečnost, že je to její práce. Skupina po této zkušenosti už žádný další koncert v tehdejší sestavě neodehrála a Vratislav Brabenec po dalším nátlaku v roce 1982 emigroval.

„Koně“ jsou nejen zřejmě vrcholem spolupráce Hlavsa/Brabenec, ale také nejodvážnějším exkursem do oblastí rockem málo probádaných. Jako by kapela v nejtěžším období své existence, kdy už v podstatě nebylo možné veřejně ani soukromě hrát, reagovala na situaci vnitřním exilem a útěkem od rockového ducha i rockové matérie: nedovolíte-li nám hrát písničky, uděláme oratorium.

Při zhudebňování nejednoduché Brabencovy poezie (plné surrealistické lehkosti, kolářovské neuchopitelnosti, nepravidelného rytmu, ale přitom stále v pevném spojení se zemí a realitou) vycházel Milan Hlavsa z materiálu, který používal už v Pašijích či klímovském projektu (na několika místech uplatňuje v jiném kontextu stejné rytmicko-melodické postupy, v kompozici Osip dokonce využívá stejnou harmonickou kostru jako ve Slavné Nemesis z Jak bude po smrti). Stejně jako v Pašijích pracuje s modálním materiálem, stále preferuje svůj oblíbený tritonus (v melodice i při stavbě harmonické kadence), daleko více než dříve ovšem materiál narušuje atonálními a chromatickými výlety, které přitom nejsou nahodilé, ale mají svůj zvláštní řád. Častěji než kdy dříve pracuje s formálními i materiálovými kontrasty, které přitom nenarušují tektoniku jednotlivých skladeb a celku. Ve Fotopneumatické paměti například staví do kontrapozice jednohlasou citaci responsoria Aleluja a jeho chromatickou harmonizaci, která by při mešním použití bezesporu vyděsila celé shromáždění. Naopak pozoruhodné jednolitosti dosahuje v geniální písni Rozvaha neuškodí ani kuřeti: jednoduchá tříakordová sekvence postupuje celým kvintovým kruhem, až skončí opět ve výchozí tónině. Takřka mantricky opakovaný refrén „A ptáci taky“ je díky tomuto transponování magicky silný, aniž by ztrácel na jednoduchosti a upřímnosti.

Po hudební stránce snesou „Koně“ srovnání s vrcholnou tvorbou tehdejších západoevropských progresivních kapel (Art Zoyd, Univers Zero), na rozdíl od nich však mají zcela specifickou a originální atmosféru, která prostupuje celým hudebním i textovým materiálem. Atmosféru stísněnosti, duchovního útisku, ale též zvláštní archaičnosti a patosu. Atmosféru, ve které se potkávají bytosti archetypální (Samson) i moderní (Osip), sdílející svůj nelehký osud a přesto tvůrčí a tvořící. Atmosféru, ve které se ostré disonance a chromatismy nikterak neprotiví pradávným církevním i jiným modům či nejstaršímu způsobu dvojhlasého zpěvu – paralelnímu vedení hlasů. Atmosféru, které uplynulý a plynoucí čas vůbec neubral na působivosti. Atmosféru přítomnosti ducha, který vane, kam chce, a žádná protivenství ho nemohou umlčet.

Michal Nejtek


The Plastic People of the Universe (PPU) vznikli v roce 1968 a jejich tvorba, ovlivněná v začátcích zejména americkými Velvet Underground, Captainem Beefheartem či Frankem Zappou, se stala během doby jednou z nejoriginálnějších nejen na české rockové scéně. Skupina se nedala přimět k ústupkům a kompromisům s tehdejším režimem, což ji připravilo o profesionální licenci a přivádělo stále více do komplikací s úřady. Systematická perzekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika členů; skupina opozičních intelektuálů v čele s Václavem Havlem pak zorganizovala na jejich podporu a propuštění kampaň, která vyvrcholila Chartou 77. Tak se stala rock´n´rollová skupina podnětem k semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby. Hudebníci se sblížili s Václavem Havlem a natočili na jeho chalupě na Hrádečku dvě ze svých poloprofesionálních ilegálních nahrávek. Po celou dobu si skupina udržovala jasnou uměleckou vizi a hudebně se vyvíjela k nezaměnitelnému výrazu, který si získal uznání po celém světě, kam se jejich nahrávky dostávaly často dobrodružnými konspiračními cestami. Část členů souboru získala na začátku 90. let renomé po Evropě a v USA jako kapela Půlnoc, jež měla v základu východiska PPU.

 

Milan Hlavsa (1951–2001) začal hrát na baskytaru při založení své první kapely, a to proto, že na něj zbyla. V mládí byl ovlivněn psychedelickým rockem, zejména kapelou Velvet Underground. V roce 1968 založil legendární kapelu The Plastic People of the Universe, v níž působil jako skladatel, zpěvák a baskytarista. Kapela hrála ze začátku písně Velvetů, teprve po čase realizovala vlastní tvorbu. Texty pro ni psal básník a filozof Egon Bondy, později se jako textaři prosadili také Vratislav Brabenec a Ivan Martin Jirous. V roce 1973 založil Hlavsa spolu s básníkem a prozaikem Pavlem Zajíčkem experimentální skupinu DG 307. V 70. letech byl celý undergroundový svět tehdejším režimem perzekvován, což vyvrcholilo tzv. „procesem s českým undergroundem“. Soudnímu řízení a uvěznění se nevyhnul ani Hlavsa. Od 80. až do přelomu 90. let prošel kapelami Garáž, Fiction a Půlnoc; po návratu Pavla Zajíčka z exilu v listopadu 1989 se vrátil k DG 307 a poté i k PPU. Při příležitosti setkání Václava Havla a Billa Clintona v Bílém domě si zahrál společně s Lou Reedem. S Janem Vozárym upravoval klasické hity PPU (Magická noc, 1997), v roce 1999 vydal své sólové album Šílenství.
Věnoval se i filmové tvorbě, zahrál si ve filmu Kanárek (1997), k němuž prakticky složil a nahrál hudbu. Na začátku roku 2000 se dal spolu s PPU do přípravy nového alba. V té době mu však lékaři diagnostikovali zhoubný nádor a 5. ledna 2001 Milan Mejla Hlavsa zemřel.


Michal Nejtek (1977) absolvoval Konzervatoř v Teplicích (klavír) a Hudební fakultu AMU v Praze (skladba). Píše symfonickou i komorní hudbu, věnuje se scénickým projektům (např. Lamenti). Objednávky na nové kompozice získal od festivalů Donaueschinger Musiktage, Varšavský podzim a Klangspuren. Spolupracuje se skupinou The Plastic People of the Universe (Obešel já polí pět, Pašije, Vlaková opera). Hraje na klavír a klávesové nástroje v souborech AGON, NTS (Nejtek – Tichý – Smetáček), Michal Pavlíček Trio a David Koller Band. Věnuje se i hudbě pro divadlo (Arnošt Goldflam, Jiří Ornest, Jana Svobodová atd.). Pedagogicky působil na Konzervatoři v Teplicích (hudební teorie, korepetice), nyní učí na VOŠ Jaroslava Ježka dějiny jazzu a píše recenze do časopisu Harmonie. Skládání a hraní hudby považuje za něco na způsob dobrodružné procházky džunglí, a proto ho to baví.

Vratislav Brabenec (1943), literát a hudebník – hraje na altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Je znám především z klasické sestavy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jíž byl členem v letech 19721982 a v níž působí od roku 1997 dodnes. Je autorem mnoha textů skupiny, zejména z alb Co znamená vésti koně a Maska za maskou, rovněž úpravy textů ze Starého a Nového zákona (v letech 19641969 studoval evangelickou teologii na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze) pro program Pašijové hry velikonoční a úpravy textů Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti. Roku 1976 byl z politických důvodů spolu s ostatními členy PPU zatčen a vězněn. Roku 1982 emigroval do Kanady, kde se živil jako zahradní architekt. Po návratu domů roku 1997 se znovu připojil ke skupině. Je rovněž členem další undergroundové skupiny Sen noci svatojánské band a hraje i ve freejazzové kapele Jazz Kohnspiracy.

Pavel Šnajdr (1975) absolvoval na JAMU v Brně nejprve skladbu a poté dirigování, v současnosti je tamtéž doktorandem. Byl členem skladatelského sdružení Bezmocná hrstka a za své kompozice byl dvakrát oceněn ve skladatelské soutěži Generace. Soustavně se věnuje interpretaci soudobé hudby. S brněnským souborem Ars incognita premiéroval na čtyři desítky skladeb soudobých autorů, z nich některé vyšly na CD. V roce 2001 s tímto souborem vystoupil na Pražském jaru a v roce 2005 na festivalu Pražské premiéry ve Dvořákově síni Rudolfina.
Pravidelně spolupracuje se Severočeskou filharmonií Teplice a Filharmonií Hradec Králové, dvakrát dirigoval na festivalu Hudební fórum Hradec Králové. V letech 2001–2008 byl dirigentem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde kromě operního repertoáru nastudoval také baletní představení, a to jak díla klasická, tak současná (světová premiéra baletu Zahrada podle stejnojmenné knihy Jiřího Trnky na hudbu Zbyňka Matějů).
V letech 2004–2007 byl angažován v Národním divadle Brno, s nímž se zúčastnil japonského turné s operou Mozart a Salieri Rimského-Korsakova; v současné době v ND Brno opět působí. Od roku 2007 spolupracuje se Státní operou Praha (v dubnu 2008 zde nastudoval světovou premiéru baletu Fantom Opery Petra Maláska a Libora Vaculíka), kde počínaje sezonou 2008/2009 vstoupil do stálého angažmá jako dirigent baletních představení.
V sezoně 2011/2012 byl šéfdirigentem opery Moravského divadla Olomouc. V roce 2011 založil soubor BCO – Brno Contemporary Orchestra, s nímž se soustředí především na interpretaci soudobé hudby.


 

Producent, manažer projektu:
Jiří Pichl – Agentura Wap Doo Wap  www.wapdoowap.cz

 

České Centrum Kyjev Lucie Řehoříková - ředitelka   kyiv.czechcentres.cz

     

Partneři: Dofa.fund,  Transcending Borders: GaliciaKult, Brno, MAU, Honorární konzulát Charkov

Místo konání:
Charkov, Starý сircus, náměstí Nacionalnoji Gvardii 17
Datum:

18.10.2016 18:00

Organizátor:

České centrum je spoluorganizátor akce

Nejbližší akce

Sborník bez hranic

1.12.2019 - 31.12.2020

Stopa v čase. Knížka bez hranic. Soubor textů mapující činnosti Českého centra Kyjev.

Czech In v Historické Pravdě

1.1.2020 - 31.12.2020

Série populárních naučných článků z pera historiků mapující významné milníky života české společnosti.

Cena Susanny Roth

1.1.2020 - 30.6.2020

Česká centra (dále „ČC“) a České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně (dále „ČLC“), vyhlašují 6. ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth (dále jen „soutěž“)...

Konverzační klub

10.1.2020 - 23.12.2020

Milovníci češtiny a České republiky se můžou zúčastnit konverzačního klubu s rodilým mluvčím pořádaného Českým centrem.

Sametová revoluce 1989 - Národní muzeum

27.1.2020 - 23.12.2020

V rámci účasti na oslavách 30. výročí sametové revoluce v České republice a na Slovensku uvede České centrum Kyjev výstavu připravenou českým Národním muzeem. Výstava připomíná formou informačních...

Výstava CzechImage v Ukrajině

13.2.2020 - 21.12.2020

Výstavy studentů grafických škol v Ukrajině na téma CzechImage zahajují dialog o pohledu mladé generace na současnou „značku“ Česka.

Všechny akce


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala