Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

V krizi se probudí atavismy, myslí si dramatik Milan Uhde

Všechny novinky

V krizi se probudí atavismy, myslí si dramatik Milan Uhde

Dramatik Milan Uhde se uchýlil na své venkovské tuskulum a je v polovině nové hry. Jako správný pesimista vzpomíná na Seiferta, který v roce 1969 řekl, že je rád, že je starý. Dobrá zpráva je alespoň to, že i v této době vycházejí knihy. Jednou z nich je soubor divadelních her Milana Uhdeho, který vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny.

PRAHA 

LN: Napadlo vás někdy, že zažijete takovou situaci, v jaké se nyní nacházíme?
Ne, aspoň ne doslova. Ale organický pesimismus, kterým trpím, trápil jsem jím rodinu a syn mě pro něj nazýval skučivcem, mi od převratu napovídal, že se mnou okolnosti ještě jednou smýknou. Kolektivní smýknutí jsem ovšem nečekal.

 

LN: Jak se v tomto období cítíte, je to pro vás moment usebrání, nebo vás to stresuje?

Vzpomínám si, jak jsem dobře nerozuměl, když nám Jaroslav Seifert v temném roce 1969 řekl: „Víte, pánové, co mě nejvíc těší? Že jsem tak starej.“ Teď rozumím. Ale necítím se na smrt a stres neprožívám. Mučím počítač novou hrou, jsem právě v polovině a rád bych se dozvěděl, jestli ji umím někam dovést. Povídám si denně na Skypu s dvanáctiletým chytrým pražským vnukem o češtině a dějepise a to je radost. Bojím se o ženu, pracuje jako zdravotní sestra.

 

LN: Ekonomické ohrožení se týká všeho, a tak i kultury a umění. Dokážete si představit, jak se dá z toho vybruslit?
Nedokážu, je to složitost vedle složitosti. Tím víc se sužuju pochybnostmi, zda se to podaří Babišově vládě. Neměl jsem v ni důvěru a nemám, i když bych jí ve společném zájmu přál úspěch.

 

 LN: Zaznívají také názory, že až to skončí, bude divadlo jiné, nebo ho budeme jinak vnímat. Co si o tom myslíte?
Adorno napsal, že po Osvětimi už nepůjde psát básně. Myslil to podle mne jako nadsázku. Psaly se, ale pokud to byly opravdové básně, byly poněkud jiné. Dnešní situace má ještě obecnější dosah, virus si nevybírá. Věřím, že to novému divadlu přejde do krve.

 

LN: Vzedmula se vlna nenávisti vůči umělcům, kteří poukazují na to, že nemají žádné sociální zajištění, protože jejich postavení a profese se za celých třicet let nepodařilo kodifikovat. Není to jako z padesátých let, když lidé v internetových diskusích píší, že mají umělci jít k lopatě, vždyť stejně nepracují atd.?
Opovržení vůči kumštýřům je starého data. Ještě před pár staletími je odmítali pohřbívat na hřbitově. Pak se to obrátilo téměř v opak – někteří umělci, a nejen velcí, se stali celebritami. Jenže v období otřesů a krizí se probudí staré atavismy.

 

LN: Kde se taková omezenost a deprivace berou? A nezdá se vám, že i někteří umělci zbytečně přitápějí pod kotlem?
Když se člověk dívá na velké herce, muzikanty a malíře při práci, vzniká klamavý dojem, že se jen radují a baví. Pot na čele, přesvědčivý znak námahy, nebývá vidět. Znal jsem činitele okresní úrovně, který nad umělci mudroval: „A kdy vlastně bóchajó?“ Bulvár šíří zprávy o večírcích, kde se zadarmo dobře jí, pije a plýtvá. Zlá vůle, závist a zlomyslnost se mívají na čem pást, a dnes dvojnásob.

 

LN: Říká nám dnešní situace a to, jak se chováme, o nás něco nového?
Působí jako ničivá rána iluzím. Ale já jsem čítal nejenom příběhy o tom, jak statečně a solidárně se chovaly oběti vyhlazovacích táborů. Někteří mi příbuzní, kteří přežili holokaust, vyprávěli ve výjimečných chvílích o otřesných činech páchaných v zoufalství a v ohrožení života. To není obecný soud nad člověkem, to jsou jen nepostradatelné součásti pravdy.

 

LN: A co politici, překvapili vás něčím?
Poslouchal jsem projev – ten zatím poslední – kancléřky Merkelové. Působil přesvědčivě a lidsky. Naši se chovali podle mého očekávání. Nájemný autor předepsal premiéru Babišovi dobrý text, jenže výsledný dojem by paní režisérka Tálská hodnotila jako občasné výkony herců na první zkoušce v Huse na provázku. Křikla by: „Nevěřím!“

 

LN: Větrné mlýny vám teď vydaly hry, jak sám říkáte, nikoliv sebrané, ale vybrané. Nebylo by zajímavé vydat všechno?
Vědecké ediční hledisko to dnes žádá. Ale já jsem myslil na čtenáře. Bude jich malilinko, divadelní hry se nečtou, umí to málokdo. Netroufám si nabízet kusy, které se mi pranic nelíbí.

 

LN: V tomto novém vydání je i deset her, které jste napsal v době normalizace a které se nemohly hrát pod vaším jménem. Překvapilo mě, že je jich tolik a jsou samé dobré. Říká se, že když řinčí zbraně, mlčí múzy, a tehdy sice byla jen válka studená, ale válka to byla. Jak to, že vám to tak šlo?
Dodám další argument těm, kdo má autokritická vyznání pokládají za sebemrskačskou pózu: samé dobré ty hry podle mého nejsou. Tuším, co některým z nich chybí. Ale v období zákazu jsem pracoval za zvláštního napětí a pod určitým pozitivním tlakem. Každá příležitost k psaní se zdála jako poslední. Připomínám si starý vtip: Pop svěřil potulnému malíři výmalbu kostela a divil se, že mistr nekreslí skici a hned štětcem zobrazuje postavu za postavou. Vysvětlení znělo: ramena žebříku, na kterém stává, mu bolestně svírají koule. Vidí všechny svaté a jen je vybarvuje.

 

LN: Když jste začal psát, měl jste představu, že vám to někdo uvede a že najdete „pokrývače“? Byla to motivace?
Měl jsem štěstí, že objednávek i s pokrývači bylo několik. Přispívalo to k tlaku, o kterém jsem se zmínil v odpovědi na předchozí otázku. Zdeněk Pospíšil měl antiromantický vztah k tvorbě a krátký termín dodání textu pro Provázek hájil příznačným uklidňováním: „To vyprdneš.“

 

LN: Má některá z těchto her neobvyklé osudy?
Pro kamaráda Miroslava Částka jsem napsal na dvacet monodramat. Uváděl je ve svém putovním divadle jednoho herce a ocenila je paní Jiřina Švorcová. Oslovila ho přitom Milane. Jsem si jist, že omylem, ale Mirek byl dlouho přesvědčen, že se naše spolupráce prozradila. Výbor z těchto textů však vyjde doufám později.

 

LN: Celkem je her v knize 24, pokud dobře počítám, proč jste některé zavrhl? A co bylo pro vás a pro nakladatele zásadní, co jste chtěli, aby výběr odrážel?
Nakladatelé si představovali, že půjde o souborné vydání bez výběru. Vyhověli však mému názoru, že svazek by měl obsahovat texty, které by se v době vydání daly hrát. S výjimkou Krále-Vávry, který se v souboru ocitl z důvodů památečních, jsem se toto hledisko snažil dodržet. Omyly jako Děvka z města Théby, některé nepovedené rozhlasové hry nebo muzikálové scénáře musely zůstat mimo, i když byly ve své době uvedeny.

 

LN: První je tedy Král-Vávra z roku 1964 a poslední Mariina volba z loňského roku, to je bezmála šedesát let dramatické tvorby, a to ještě s přestávkou vaší politické mise. Jak vy sám vidíte svůj dramatický vývoj, nebo je Uhde mladý stejný jako Uhde zralého věku?
Mladý Uhde byl do svých zhruba šestatřiceti let přesvědčen, že zdrojem hry je nápad a ten má autor vymyslet nebo objevit. V očekávání zákazu, někdy mezi lety 1969 a 1972, mě však přepadalo poznání, že tato bezbolestná produkce je prázdná a postrádá smysl. Postupně se mi začalo zdát, že dramatické příběhy vyhledávají mne, a došlo mi, že podmínkou dramatu je vztah a ten je vždy osobní.

 

LN: Inklinoval jste dřív více k politickým tématům a nyní se víc obracíte k intimnějším, vztahovým námětům?
Při zpracování politických námětů jsem se obešel bez vztahů, jak je dnes chápu. Vztahoval jsem se k idejím, ne k lidem a k člověku. Navzdory krátkodobým úspěchům to byla bludná cesta.

 

LN: Kterou ze svých her máte nejradši? A kterou z inscenací svých her?
Zázrak v černém domě mě poprvé v životě naplnil pocitem jakéhosi autorského uspokojení a režisér Juraj Nvota s herci Divadla Na zábradlí mi jej obohatili o radost z inscenace. Ale vděčně vzpomínám na iniciační působení Zdeňka Pospíšila, především pokud jde o jeho režii Balady pro banditu. Miloš Štědroň byl znamenitý třetí do party, aniž o tom v době mého zákazu věděl.

 

LN: Právě hrou Zázrak v černém domě jste se po pobytu v politice vrátil do divadla. Tu hru jedno divadlo dlouho odmítalo, ležela ladem. Když ji uvedl na Zábradlí Juraj Nvota, byl to velký úspěch, a hrály ji i jiné scény. Pojednává o vaší rodině, nebylo její psaní pro vás i terapie?
Ano, je to má nejosobnější hra, ale i ona vedle silného ohlasu vzbudila námitky. Václav Havel mi řekl, že je pro něj „příliš kách“, a v nejužší rodině jsem pozorně vyslechl úsudek, že terapie má místo v intimním prostředí ordinace, ale na jevišti se provozovat nemá. Při vší úctě si to nemyslím.

 

LN: Napsal jste také hru o Leoši Janáčkovi a Salierim, co vás na těchto skladatelích vzrušuje?
Janáčka podle mne strašlivě zasáhla chlapecká léta v prostředí starobrněnského kláštera. Křížkovský ho vzdělal jako muzikanta, ale lidsky tam strádal zoufale a jeho vztahy k ženám to poznamenalo rozporem, který mě zaujal. Osud Salieriho mě dojal: byl ve své době velký umělec a pověstí Mozartova škůdce a vraha ho obmyslili autoři, kteří si skrze něj vyřizovali závažné osobní účty se společností.

 

LN: Nejenom v poslední dekádě jste napsal i několik muzikálových libret. Jestli si dobře vzpomínám, tak jste Pospíšilovou velkomuzikálovou verzí Pohádky máje v Karlíně moc nadšený nebyl. Co vás tedy přivedlo k tomuto žánru?
Karlínskou Pohádku máje režíroval Zdeněk Pospíšil jako vážně nemocný. Vyčítám si, že jsem nebyl důslednější a nedokázal ho přivést k lékaři. Nakonec mě Zdeňkův nešťastný výstřel připravil o režiséra a kamaráda, se kterým jsme si rozuměli beze slov. Muzikál mě, autora píšícího nejraději pro provázkovské hlediště o stovce sedadel, skrze ohlas Balady pro banditu svedl k úsilí o velké jeviště a velký sál jako atributy slavných divadelních časů. Ale nejlepší medlánecký dramatik úspěch Balady nezopakoval.

 

LN: A napíšete hru o koronaviru? Nacházíte v této situaci nějakou dramatickou inspiraci?
Napsat hru o koronaviru bych zcela jistě neuměl. Vzpomínám na pěkný výrok Ilji Ilfa: „Ranní usnesení jsem už zachytil v umělecké literatuře.“ Horká aktuálnost dávno není můj obor. Myslím na Camuse a na větu doktora Rieuxe, že jedinou obranou proti moru je poctivost. Nic silnějšího si nevybavuju.

JANA MACHALICKÁ

Zdroj: https://www.lidovky.cz/kultura/v-krizi-se-probudi-atavismy-mysli-si-dramatik-milan-uhde.A200403_102819_ln_kultura_jto?

 


 

Milan Uhde; foto: Větrné mlýny

MILAN UHDE (1936)

Prozaik a básník, autor divadelních a rozhlasových her, esejista, scenárista, politik. Narodil se 28. července 1936 v Brně. Na Masarykově univerzitě absolvoval češtinu a ruštinu, v šedesátých letech pracoval v redakci Hosta do domu a vyučoval na JAMU. Za normalizace se účastnil samizdatových aktivit, po roce 1989 vstoupil do politiky (v letech 1990–1992 byl ministrem kultury), od roku 1998 se soustředí na vlastní tvorbu. Debutoval sbírkou poezie Lidé z přízemí (1962), proslavila jej muzikálová adaptace divadelní hry Balada pro banditu (1975). V letošním roce vyjde v ukrajinském překladu Lidije Kicyly (лідія кіцила) Uhdeho divadelní hra Zázrak v černém domě (Vydavnyctvo Anety Antonenko). Hra vypráví o hledání zázračného řešení prokletého dědictví-je bolestivé i groteskní, stejně jako rodinná snídaně. "Jde o měšťanskou moralitu o nápravě narušených rodinných vztahů? Jistě, ale určitě nejen o ni. Jde také o poselství, že skutečná náprava nemůže být pouhým dílem technických opatření, i o podobenství přesahující rámec jednoho rodinného dusna. Autor přichází na trh se svou kůží nejen v obrazném, ale i v doslovném smyslu, neboť jde o dílo vytvořené z tkáně jeho vlastního života." (Josef Mlejnek)

Letos  vyšlo v brněnském nakladatelství Větrné mlýny souborné dílo autorových divadelních her a při té příležitosti publikujeme exkluzivní rozhovor s autorem. Autora se ptala vedoucí rubriky kultury Lidových novin - Jana Machalická.