Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Výhody nevýhod aneb nenechte si karanténu protéct mezi prsty

Všechny novinky

Výhody nevýhod aneb nenechte si karanténu protéct mezi prsty

Tomáš Sedláček pro Hospodářské noviny.

 

Kašli na psaní článku, je apokalypsa, říká mi včera kamarádka. Je čtvrtek odpoledne a už teď je cítit, jak město ztichlo a ustalo ono Komenského kvaltování, které prý jen pro hovada (míněno dobytek) dobré jest.

Je to vlastně nepředstavitelné, mávnutím proutku celá společnost přejde do mírně postapokalyptického režimu, nastane přepnutí do jakéhosi spořicího režimu. Nedozírné důsledky na ekonomiku shrnuje téměř každý článek, není divu, něco podobného se za našeho života nestalo, jestli vůbec někdy nastal takto globální halt.

A tak využijeme situaci, se kterou se stejně nedá nic moc jiného dělat. Já osobně se chystám podívat se po dlouhé době na vy(k)lidněné Staroměstské náměstí, být bez turistů turistou ve svém vlastním městě a projít si Královskou cestu. Možná se dokonce podívám až na Václavák. Chci vidět zavřenou večerní Prahu bez všudypřítomných zurčících hospod a dunění divadel a vábení popcornu z multikin. Svět se scvrkne v jakési své nutné minimum. Jo a s gustem si projdu Karlův most.

Suspenze kvaltu

Podívejme se na to z té pozitivní strany. Svět si udělá šábes. Města se uklidní. Člověk se suspenduje a vrátí zpět trochu do své kůže, do svých vlastních lidských rozměrů. Za chvíli se nám dost pravděpodobně začne stýskat po turistech, až zjistíme, jak je to město bez nich pusté. Vyřeší se problém s vyhrožováním a rušením letadlových linek z Číny. Možná si po pár týdnech sebeostrakizace dokonce začneme vážit globalizace, jejíž výhody pro nás byly tak automatické, že jsme na ně skoro zapomněli.

A hlavně: budeme mít čas na své děti. Budeme mít čas na své blízké, tak jako kdysi. Předpokládám, že čas se zpomalí a bude se vléct a táhnout líně jako med. Budeme se opět zvát na návštěvy domů a vařit si navzájem večeře. Uvědomujete si, jak rychle a bez vděku jsme se naučili chodit do restaurací a nechat, aby nám vařil někdo jiný? Ekonomika si odpočine a leckde se vyčistí zamořený vzduch. Člověk se stáhne ze svého širokosáhlého rozcapení po celém světě zpět do svého přirozeného prostoru. Čeští funkční alkoholici si zkusí, jaké to je, být bez hospod, bez večerního točeného piva. Možná vzroste porodnost. Bude čas na přečtení všech těch knížek. Na dodělání všech projektů, které člověk odsouval. Bude víc času na přemýšlení, na večerní černé hodinky, jak o nich zpívají Suchý a Šlitr.

Vláda a podniky konečně pořádně pohnou s prací z domova. Pamětníci si vzpomenou, jak vypadala naše města před otevřením hranic. Uvědomíme si hezky, jak je naše vyspělá společnost křehká. Vymyslí se nové formy málo nebo zcela bezkontaktního pozdravu. Zlepší se vědecká spolupráce. Můžete po večerech začít s novými koníčky, nenechte si karanténu protéct mezi prsty. Přestanou problémy s rušením nočního klidu. Jistě zjistíme, že život bez večerního kulturního programu má i svá kouzla. Bude čas, plno času. A budeme doma. Hodně doma. Prostě nás nepochybně čeká zážitek života.

Mnozí ušetří. Kritici konzumu budou mít své jaro milosti, odpůrci velkých davů a hluku budou mít žně. Pro ty, kteří si stěžují na příliš rychlé tempo moderního života, máte měsíc svého života. Z velkých měst se stanou sousedské vesnice. Z globální vesnice zbude jen vesnice (ale s připojením na internet).

Masivní vykolejení do klidu

Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí z automatické rutiny, a toto je opravdu masivní vykolejení, vykolejení do klidu. Najednou budeme muset vyplnit ono prázdno sami sebou, to prázdno, které nastane, když umlkne múza a hluk lidí, když ze života odpadne ona sportovní, umělecká, společenská, cestovní a jiná "nadstavba", se kterou jsme se tak sžili. Možná se naučíme být více sami se sebou, sami sebou. Možná se naučíme lépe kontemplovat, a když ne, bude aspoň čas na vytřídění oněch fotek, nastřádaných za tolik let.

A pak ta radost, až se to všechno zase rozjede. A zase budeme díky své povětšinou zbytečné práci vědět, jaký máme životní smysl, a budeme se moct vrátit k zahlcení onoho vnitřního hlasu, který nejvíce mluví v klidný podvečer, na sklonku dne.

Psáno pro Hospodářské noviny

Foto TISOPHOTO