Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Rozhovor s Evou Turnovou

Všechny novinky

Rozhovor s Evou Turnovou

Narozena 1966 v Praze. Hraje na baskytaru, píše texty a drobnou publicistiku, skládá a překládá. Vystudovala anglický a český jazyk na Univerzitě Karlově. Působila v kapelách Odvážná srdce, DG 307 a Půlnoc; od počátku nového tisíciletí je aktivní v The Plastic People of the Universe a pod hlavičkou vlastního projektu Eturnity. Vydala šest knih svých sloupků publikovaných původně v týdenících Instinkta Reflex: Turnový háj I až VI.

Jak současnou situaci vnímáte jednak v osobní rovině a jak, pokud se to dá vůbec oddělovat, jako spisovatelka, tedy tvůrčí člověk, který je z povahy této práce na takové jevy hypersenzitivní?

Mám trochu pocit, jako bychom doteď hráli nějakou hru. Někdy jsme vyhrávali, jindy prohrávali, občas blafovali, a ta hra se teď přerušila, jsme každý sám se svým hracím polem a figurkami, není proč a kam táhnout. Vítězství ztratilo svou cenu. Každý se konfrontuje hlavně sám se sebou a to ještě s omezenými prostředky a se strachem jako přidanou hodnotou. Pro spoustu lidí je těžké vidět sám sebe obnaženého na dřeň a nemít možnost něco vytěsnit, někam utéct, něčím to přebít. Můžeme se z toho zbláznit nebo těžit. Čas se zpomalil, hodně lidí je asi zmatených, mnozí nevěděli, co s časem ani o víkendu, natož non-stop. Já se o situaci snažím psát formou glos, které se pravidelně vysílají na ČRo Plus. Většinou jsou o tom, co mi ten týden táhne hlavou, takže ani teď to není jinak. Napsala jsem takovou vyfabulovanou vizi blízké budoucnosti, ale s reálnou podstatou o tom, jak si Babiš dělá ze stávající situace rito. Použila jsem nadsázku jako že otevře Čapí hnízdo a bude poskytovat nemocným lůžko za tři tisíce. A zavřená divadla se do budoucna využijí jen pro vládu, takže ve Švandově budou vznikat zákony a ve Strašnickém a Řeznické se budou prosazovat, a celé to skončí Na provázku. Politická satira je podle mě potřebná i v téhle době, kdy se lidi bojí, a je to trochu tenký led.

 

Je zřejmé, že celé toto období bude dříve či později reflektováno v literatuře, výtvarném umění, hudbě, filmu, v dokumentech, nikoli už ovšem jako sci-fi katastrofické téma, ale jako realita. Momentálně je na to ještě brzo, nicméně se přesto zeptám: Měla jste už nutkání či aspoň záchvěvy něco z toho, co teď zažíváme, nějakým způsobem zachytit či si alespoň udělat poznámku tvůrčího nápadu?

Já jsem se před časem seznámila s úžasnou osobou, jmenuje se Vladivojna La Chia. Byla hostem v mé talk show, pak jsme odehrály společný koncert. Zkraje karantény jsme si nahrávaly a posílaly pro odlehčení apokalyptický rozhovor do jejího pořadu „Dada“ na Vltavě. V tom příběhu jsme zůstaly samy na celém světě a komunikujeme pomocí vysílaček, které jsme si sestrojily. Máme k tomu i komiks.

Jinak si začínám črtat něco, co by třeba mohl být časem román, který by začínal dnešní situací a končil normalizací. Byl by částečně autobiografický a jmenoval by se „Vždycky jsem si myslela“ (nebo román z kamene :-)

 

O čem v posledních týdnech nejvíc přemýšlíte?   

Někdy v lednu jsem znovu zhlédla starý dobrý film „Dvanáct opic“. Vypráví příběh o uměle vytvořeném viru, který zlikvidoval většinu obyvatel naší planety. Fantazie plná dramat a zvratů. Uběhl měsíc a z běžné reality se na Zemi stalo sci-fi s trochu podobnou zápletkou.

Přemýšlím o tom, jaké to bude, až to opadne a představuju si různé scénáře. Do jaké míry si lidi zvyknou na digitální vzdělávání, na to, že můžou dělat i kampaně z home office a do jaké míry budou naopak toužit po fyzickém stmelování. Zajímalo by mě, jak to bude s jídlem, jestli mám rozšířit záhony. (smích)

Zkouším si představit i tu nejhorší alternativu, kdy by zahynulo deset procent lidí, zejména těch starých. Z naší planety by se stala taková dětská veselá zeměkoule, láska by se změnila na sex, staré hodnoty by vzaly zasvé. Začal by se odehrávat takový novodobý Pán Much, kde se skupina dětí snaží vybudovat demokratickou společnost a ve finále totálně selhává. To se, doufám, nestane. Pán Much byla vždycky moje noční můra.

 

Překvapily vás nějaké vaše vlastní reakce?

Jak je těžké překročit svůj vlastní stín v podstatě jakékoli situaci neboli ego nikdy nespí…

 

Jak se s nastalou situací vyrovnáváte?

Jsem s kamarádkou na chalupě, píšu, maluju, štípu dříví, jezdíme na kole, včera mi v mrazu málem upadla čelist, je to dobrý, ale dřív byla vidina, že tyhle nízkopodnětové činnosti budou prostřídané vystupováním na veřejnosti, nejsem moc zvyklá tvořit do šuplete.

 

Co pro vás v takové chvíli znamená dělat smysluplnou práci?

Když jsem odjížděla z Prahy, viděla jsem u dálnice nějaký billboard s reklamou na kosmetiku, a to mi najednou přišlo úplně mimo. Takže člověk v téhle situaci možná začíná víc rozlišovat, co je balast a do čeho má smysl vkládat energii. Možná je i vhodná doba naučit se nedělat nic a jen tak bloumat.

 

Krize vždycky vede k příležitosti si uvědomit, co je pro něj osobně nejpodstatnější. Co je to u vás?

Vztahy. Ale to zjišťuju tak průběžně. Teď asi člověk víc bilancuje, je víc vidět, v jaké se nachází konstelaci. A je jasné, že si za to většinou může si za to sám. Moje korektorka má na svém profilu motto: „Co k tobě patří, to neztratíš, co k tobě nepatří, to neudržíš.“ To mě vždycky uklidní. Že má smysl na vztazích pracovat, ale ne snažit se je udržet za každou cenu. Hodně si teď s kamarády voláme a vedeme docela dlouhé hovory, to je novinka, protože poslední dobou měl každý fofr.

Teď mi volal kamarád, Vráťa Brabenec, byl to krásnej rozhovor, a říkal: „Za posledních několik desítek let se nestalo skoro nic, a teď se za měsíc všechno zhroutilo a nikdo neví, co bude dál.“ Pak jsme si povídali o knize „3000 let čínské poezie“. Jak se v ní vlastně nic moc neděje, žádná dramata a žádné pointy. Jednu báseň mi interpretoval do telefonu: „Přijde Číňan domů, žena se ho ptá, co dělal. A on řekne: ‚Přivázal jsem loďku na břehu řeky.‘ Žena řekne: ‚Vždyť nemáš loďku a žádná řeka tu není… Připravila jsem ti polévku z lotosových kořenů.‘ On ji sní a usne.“ A jak se máš, Vráťo, ptám se. „Dochází rum i um“.

 

Jak konkrétně vypadá váš aktuální denní program?

Snídaně, do stodoly ve strašný kose pro koks (černej), vybrat popel, zatopit v kotli, proseknout sekyrkou led v sudu, aby byla voda na nádobí, pak snídaně, procházka, psaní, přidat do kotle, postavit sněhuláka nebo se trochu opálit, zkontrolovat pastičky na myši, dojet ke kamarádům pro pitnou vodu, telefonát s dcerou nebo kamarády, meditace, přiložit do kotle, podívat se na hvězdy, spát.

 

Co vám v těchto dnech nejvíc chybí?

Hraní a pocit svobody, že se může sebrat a kamkoli vypadnout.

 

Čím si v tyto týdny děláte radost?

Dokončuju svou osmou knížku sloupků Turnový háj. Jsem ve finální fázi, vybírám ilustrace, konzultuju s grafikem obálku… Když si tu knížku prolistuju, tak si krásně vybavím, co mě v tom období napadalo, s kým jsem se vídala, kdo mě inspiroval, co mi táhlo hlavou. Je to takový deníček, nebylo by vůbec od věci dělat to každý den.

 

Co jste musela všechno zrušit nebo nuceně přeložit na později?

Mrzí mě, že se zrušily koncerty v době, kdy jsme s mou kapelou Eturnity intenzivně pracovali na nových věcech a měli jsme domluveného docela dost hraní. Pak jsme s dalším uskupením obnovili projekt Mejly Hlavsy Šílenství, to mělo mít premiéru v dubnu v Akropoli. No a křest mojí knížky bude taky asi kdovíkdy. Asi to potrvá, než se lidi budou chtít zúčastnit koncertů a užít si trsání „v kotli“.

 

Kde je podle vás hranice mezi potřebným represivním opatřením a už zbytečným odnímáním osobních svobod?

Ono to začíná plíživě. Nejdřív z nutnosti, pak z prevence, pak se to tak nechá, protože si na to lidi zvykli a nikdo moc neprotestuje. Člověk by se měl udržovat ve střehu a vnímat souvislosti, a ne se spoléhat na to, že za nás pořád bude někdo něco řešit. Dostat se z té rozkladné pasivity. Babiš si z nás dělá vazaly, používá všechny možné prostředky k tomu, aby se antibišovci nažrali a on zůstal celý.

 

Slovo má v době ohrožení mnohem větší váhu než v období klidu, přitom jsme svědky toho, že český premiér selhává mimo jiné právě tím, že významy slov hrubě ohýbá, a když už pronese státnický projev k národu, po kterém by mu každý rád zatleskal, tak mu to zase člověk vůbec nevěří…

Právě že mu dost lidí tleská a to mě děsí. Je to trochu z pohodlnosti a z touhy po jistotách. V angličtině se tomu říká „self serving bias“, zkreslení reality sloužící vlastnímu účelu. Když většina voličů hodila v prezidentských volbách hlas Zemanovi, přirovnala jsem je k týrané manželce. I když už se na ní podepisuje patologie manžela, neodejde od něj, protože je na takový model zvyklá z dětství. I my jsme vlastně z minulosti zvyklí poslouchat. Češi nejsou hloupí, ale z nějakého důvodu většina z nich nestojí o to, být svobodný, řídit si svůj vlastní život a k tomu používat zdravý rozum. Protože to by znamenalo zasáhnout i do vlastních dat. A třeba si i některá vymazat. A tím pádem ani nemůžou zaregistrovat, že se Babišovo dosud nekonzistentní blábolení najednou změnilo v srdceryvný monolog Mirka Dušína.