Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Havel 80

Všechny novinky

Havel 80

K nedožitým osmdesátým narozeninám Václava Havla bylo v říjnu uspořádáno mnoho vzpomínkových akcí – výstav, projekcí, koncertů, debat, akcí (piazzetta Národního divadla se například od 4. října jmenuje náměstí Václava Havla!) a samozřejmě bylo uvedeno několik divadelních představení.

O dvou nových festivalech – Pražské křižovatce, kterou pořádalo Národní divadlo v Praze, a Málo bylo Havla! brněnského Divadla Husa na provázku – jsme podrobně psali na internetových stránkách Divadelních novin. Přinášíme tedy jen několik střípků z celorepublikových oslav.

Lenka Dombrovská

Estébák Machoň (Ivo Kaleta) a Vavák (Jakub Chrobák) v Absintovém klubu Les FOTO  MARTIN POPELÁŘ

Estébák Machoň (Ivo Kaleta) a Vavák (Jakub Chrobák) v Absintovém klubu Les FOTO MARTIN POPELÁŘ

 

Bod zlomu

Hry Václava Havla vesměs prošly bohatou inscenační praxí. Lze tedy na co navazovat, texty všelijak zkoumat a reinterpretovat. Přichází doba, která prověří, co z těchto textů zůstává, jak a proč je hrát. Snaha inscenovat jeho hry jako kodifikované texty klasika 20. století byla patrná při sledování Asanací v režii Andreje Kroba a Břetislava Rychlíka.

Andrej Krob je znám jako textově i motivicky pietní, v hledání smyslu všech situací důsledný interpret divadelních textů (nejen Havlových). Havla znal jako málokdo a mnohdy mu to pomáhá k objevení skrytých významů některých situací a především k důsledné cestě za přesným sdělením, o co Havlovi v daném textu, v charakteru postav a situací šlo. Tentokrát – při inscenování Asanace Klicperova divadla – však jako by byl trochu bezradný. Kdo jsou zaměstnanci projektové kanceláře? Jak důležité jsou vztahy mezi nimi a jak do nich vstupuje vnější svět? Proč spáchá Kuzma Plechanov sebevraždu? A je to vůbec sebevražda? Obávám se, že odpovědi na tyto otázky se Krobovi nalézt nepodařilo.

Soustředí se na vykreslení jednotlivých charakterů a vnější svět je pro něj (a pro ně) jen jakousi otravnou slupkou, o níž si sice neustále čtou v novinách (trochu přehnaně zdůrazněný motiv), ale v podstatě je nezajímá, neb už dávno v to, co tam píšou, nevěří. Když změna – zdánlivě – přichází, ukazuje se, že jsou už okoralí, a i kdyby se situace nevrátila do původního stavu, nebyli by schopni zdravě fungovat. Je to možná (a asi i správná) interpretace, nicméně vyžaduje komorní, „atmosférotvorný“ prostor a soustředěnost na hercův výraz, na každý detail jeho hraní. A to se – aspoň na Nové scéně ND, kde jsem představení viděl – nedařilo. Kroba zradila už sama navenek abstraktní, ale ve výsledku jaksi „nijaká“, v zásadě prázdná, neohraničená scéna (Jan Dušek) a ani herci nevytvářeli dostatečně kompaktní tým. Jako by byli osamělí sólisté. Nedokázali rozkrývat havlovské bonmoty a posouvat je do nezbytných sfér břitké ironie a nadhledu (snad vyjma Kamily Sedlárové v extravagantně pojaté roli intelektuálky Luisy a částečně i Jana Sklenáře jako přecitlivělého Alberta). Příliš emotivně chladného civilismu a přímočaré racionality inscenaci škodilo. A tak jsme byli svědky celkem očekávatelné „poctivé“ inscenace, kterou by ale – myslím si – mnohem lépe odehráli naturščici Divadla na tahu.

To, co nedokázal Krob – nabídnout hercům skutečně herecké příležitosti –, se v plné míře dařilo Břetislavu Rychlíkovi v Národním akademickém dramatickém divadle Ivana Franka v Kyjevě. Mohl se – zdá se – spolehnout na vysoce aktivní, tvůrčí tým.

Když bylo třeba, zdůraznili herci grotesknost chvíle a ve vypjatých situacích docházeli až k uvolněně expresivnímu, v závěru dokonce naturalistickému herectví. A textu ani obsahu to vůbec neškodilo. Naopak. Jako bychom sledovali skutečně už zavedenou, klasickou hru, již si inscenátoři vybrali ne kvůli autorovi (v obou inscenacích zazní i nahrávka Havlova čtení této hry, nicméně na výklad – vyjma připomenutí občanských postojů autora-politika – to ani v jednom případě nemá velký vliv), ale pro její téma, jež rezonuje se situací, v níž jejich společnost je. Rychlík velmi šikovně tyto motivy akcentuje, téma nenápadně, citlivě aktualizuje – využívá hudební i výtvarné, a dokonce i herecké odkazy na konkrétní situace a politiky v dnešní Ukrajině.

Uprostřed stojí dlouhý stůl, který slouží k zdůrazňování některých situací, vzdálenosti či blízkosti vztahů, k divokému tanci nešťastné Renaty a podobně. Herci si jsou možností a – vzhledem k současné ukrajinské politické situaci – aktuálních motivů hry vědomi a s gustem tyto odkazy rozehrávají. Prvního a Druhého tajemníka Rychlík spojuje do jedné postavy, jeho mluvní projev herec připodobňuje konkrétnímu projanukovyčskému ukrajinskému politikovi. Oranžovou revoluci symbolizují pomeranče, jichž je jeden čas plná scéna, ale poté se do nich mimoděk kope a po nich šlape. Po smrti Kuzmy Plechanova zazní píseň Plyne kača, jež se hrála při pohřbívání obětí z Majdanku.

Rychlík i herci přesto respektují původní text. Snaží se každý charakter přesně uchopit, každou situaci co nejprecizněji rozehrát. Je radost vidět, že – dle mého až příliš – modelová hra, původně reflektující především společensko-politické motivy z novodobé české historie, může fungovat a funguje i v jiných podmínkách, jiné době, jiné zemi. A možná buďme rádi, že u nás ta hra tak úplně se společenským děním nerezonuje.

Vladimír Hulec

Kyjevská Asanace  v režii Břetislava Rychlíka  FOTO ARCHIV DIVADLA

Kyjevská Asanace v režii Břetislava Rychlíka FOTO ARCHIV DIVADLA

Ušky zacvakaly v absintovém klubu

V ostravském Absintovém klubu Les inscenovali 5. října havlovský večer, rozuměj – večer k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Básnická čtení, divadlo, filmové projekce…

Centrální částí byla inscenace Havlovy jednoaktovky Anděl strážný. Jde původně o hru rozhlasovou. V roce 1968 ji brilantně natočil Josef Melč s Jiřím Sovákem a mladičkým Jaromírem Hanzlíkem v rolích estébáka Machoně a spisovatele Vaváka. Text vyšel poprvé v roce 2011 péčí brněnského nakladatelství Větrné mlýny ve třetím svazku Havlových her. Je to první a poslední Havlova původně rozhlasová hra, kterou, jistě ne poprvé (existují doklady o amatérských představeních napříč republikovým divadelním prostorem) scénicky předvedli členové divadelně-hudebně-literárního ansámblu vířícího kolem Absintového Lesa a přilehlé zahradní restaurace Bulharsko. Volně neorganizovaná parta (básník Petr Hruška, bratr a kritik Pavel Hruška, herec a impresário Přemysl Bureš, básník Jakub Chrobák, nakladatel a prozaik Ivo Kaleta a mnoho dalších) se drží nevelkého akčního rádia, tematického i geografického, o to však intenzivněji vstupuje do ostravské kultury.

Havlův kus je nerozsáhlý, stopáž inscenace čítala něco málo přes dvacet minut. Režisér Ivo Kaleta (zároveň také představitel tajného policajta Machoně) s ohledem na dramaturgii večera učinil experiment a rozložil aktovku do tří částí, což se vzhledem k mluvnímu a dějově neakčnímu charakteru textu ukázalo jako šťastný krok. V úvodním komentáři inscenátorů zaznělo, že spíše než o absurdní drama jde o grotesku, ale pozorný divák a posluchač, samozřejmě, velmi brzy rozeznal svébytnou jazykovou poetiku Havlových her, postavenou na refrénovitých opakováních klíčových otázek a „neodpovědí“, na kumulování nesrozumitelných, ale syntakticky správně vystavěných vět, na gradaci neakčních scén a neočekávané katastrofě, která mimochodem v poetice Havlových dramat představuje docela unikátní řešení „problému s protagonistou“.

Anděl strážný více než mrazivě anticipuje realitu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejen bohorovnost a agresivitu represivních složek, ale také poddajnost, ústupnost jako projevy slušnosti na straně těch, vůči nimž se ony složky zásadně a na povel vymezují. Oproti jediné kanonické inscenaci (se Sovákem a Hanzlíkem) jsou emocionální gardy v ostravském provedení skoro prohozeny. Estébák Machoň Iva Kalety se sice trochu chová jako doma, ale není agresivní (s výjimkou závěrečné scény), spíše vědomý si své moci a trochu jí i otrávený. Oproti tomu Vavák Jakuba Chrobáka je naléhavě vstřícný a slušný, příliš nechápající, protože permanentně obrácený dovnitř sebe, i jako k potenciálnímu viníkovi.

Závěrečná katastrofa, kdy frustrovaný Machoň zkracuje „uškami“ Vavákovy slůněčí uši, aby, probůh, už dále nic nezaslechly, je rychlá a přesná jako skalpel. A najednou velmi ostře víme… Vše.

Miroslav Zelinský

Královéhradecká Asanace  v režii Andreja Kroba  FOTO ZDENĚK MERTA

Královéhradecká Asanace v režii Andreja Kroba FOTO ZDENĚK MERTA

Havel žije!

Havel je text, Havel je rytmus, charakterizoval Havlův dramatický jazyk Andrej Krob.Havel je však také ikonická osobnost a divadlo živé umění, které se vyvíjí a mělo by být přístupné polistopadovým generacím. Hledání a konfrontace režijních přístupů proběhly na závěr festivalu Pražské křižovatky v Knihovně Václava Havla, kde se na debatěRežírovat Havla sešli Andrej Krob, Ivo Krobot, Petr Oslzlý, Jakub Špalek a Daniel Špinar.

Jak interpretovat témata a pointy her, formulované a vyjádřené skrze schémata, fráze, symboly a antisymboly, současně zachovat rytmus a dodržet inscenační představy, je věc jedna. Tou druhou je atraktivita interpretace – zvláště pro diváka, který už v Havlovi nevnímá reflexi československého totalitního „absurdistánu“, ale jen obecně platnou výpověď. Variování autorské licence komentoval za svého života autor sám a třeba styl experimentálního Divadla Husa na provázku, který kombinoval volný inscenační přístup s přísně dodržovaným textem, schvaloval. Morávkovo fantazijní nabalování obrazů měl prý rád. Většinou však apeloval na to, aby byly jeho hry interpretovány tak, jak je napsal.Každá věta, každé opakování, každá zákruta a struktura měly nějaký smysl, shrnula důvody Anna Freimanová.

Oslzlému Havel svěřil, že si vymýšlí a kreslí půdorysy, podle nichž píše. To bylo vynikající, oni v tom nezměnili ani slovo! prohlásil po zhlédnutí Asanace v Reykjavíku. Islandštině nerozuměl, ale poznal to podle rytmu.

Ortodoxie by však Havla zakonzervovala. Daniel Špinar, který zachází s dramatickým textem volně jako s polotovarem, inscenoval Žebráckou operu v Klicperově divadle v Hradci Králové a ke své zkušenosti řekl: Forma je u Havla klíčem a tématemChtěl jsem nějak zachovat kostru, příběh a opakování, ale přesto jsem si řekl, že například místo stránkového monologu tam nechám půlstránkový a výpověď pro mě a moji generaci bude stejná. Slovo se teď ve významu hodně mění, jsme zapleveleni neosobní komunikací a komunikací na internetu. A je otázka, jak nyní vnímáme divadlo jako médium,vysvětlil ke svým úpravám a vizuálním zkratkám. Polemizovalo se také o postupu Ivana Buraje při inscenování Vernisáže v HaDivadle, kdy postava Bedřicha v závěru opustí scénu a odchodem do opozice mění původní pointu.

U Havla je třeba nejdříve pochopit hru s její stavbou a rytmem, pak teprve experimentovat, shodli se Jakub Špalek a Andrej Krob. Inscenátoři by neměli odvádět divákovu pozornost od textu obrazem nebo akcí a předem charakterizovat postavy. Vykreslit např. Sládka v Audienci na začátku jako idiota a opilce, spojit dvě postavy a vypustit tak určitý proces, psychologizovat nebo přidávat významy znamená ochuzovat publikum o odkrývání charakteru a souvislostí. Pavel Landovský za Sládka v pražském Činoherním klubu (1990) sklidil od Havla rozporuplnou pochvalu: Bylo to výborné, ale, Lanďáku, to nebyla moje hra, vzpomíná Krobot. Přítomní se zároveň shodli na tom, že Audienci nelze výrazněji režijně dotvářet. Snad více než u jiných Havlových her zde platí, že potřebuje inteligentní disciplinované herce, schopné myslet a hrát skrze autora.

Uchopit a interpretovat formální jazyk a zjevit skryté významy bude do budoucna možná oříšek. Havel není Shakespeare. Čím budu starší, tím lépe mu budu rozumět, věří Špinar. Postupy a mechanismy v jeho hrách jsou platné v každé době. I když se měníokolnosti, člověk se tak moc nemění. Snad se tedy nezmění ani odpovědný hledačský přístup režisérů k Havlově absurdní dramatice.

Veronika Boušová