Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Exkluzivní rozhovor se solistou Národní opery Ukrajiny Janem Váňou

Všechny novinky

Exkluzivní rozhovor se solistou Národní opery Ukrajiny Janem Váňou

Absolvent pražské taneční konzervatoře, který je nyní jednou z tváří ukrajinského baletu, se velmi zajímal o názory na taneční představení Carmen, v němž v národní opeře účinkuje a které lektoři Českého centra zhlédli. Je otevřený kritice, možná i proto, že balet považuje za zaměstnání jako každé jiné.

Své dítě bych na tanec nedal, usmívá se sólista kyjevského baletu Váňa

Český tanečník Jan Váňa je sólistou baletu Ukrajinské národní opery Tarase Ševčenka v Kyjevě. Usměvavý třicátník žije na Ukrajině dvanáct let a v jeho řeči je to již znát. Místo českého "nuže", používá spíše ruské "nu" a někdy zamění některá česká významová slovesa. Na Ukrajině se oženil a návrat do Čech zatím neplánuje. Jeho představení bývají vyprodaná. Rozpovídal se o ukrajinské mentalitě, válce, ale i o stávce baletek či o tom, proč mu v divadle nejdříve říkali Ivane.

Foto: Marek Sklář

 

Máte metr devadesát, jak se vám s takovou výškou tančí?

Pro nás větší lidi je to trošičku těžší, zkoordinovat svoje tělo. Vyšší lidi tam netočí deset piruet, menší – ti ano, technicky to pro ně bude lehčí. Ale zase z estetického hlediska to vyšší tanečníci mají lehčí, protože, dejme tomu, stosedmdesáticentimetrový princ nebude princ, že...

Šel jste cíleně za klasickým baletem? Proto jste odešel z Česka?

Mě to vždycky táhlo blíže k tomu klasickému tanci, takže si myslím, že to tady byla docela dobrá volba.

V jednom článku z roku 2010 o vás psali, že jste zmizel. Jak to bylo doopravdy?

Možná jsem zmizel. Ale já jsem nikdy nebyl takový ten typ, co si dělá sám na sebe PR a dává o sobě znát. Takže jsem možná zmizel, anebo se o mě třeba nikdo nezajímal.

To tak často bývá v Čechách, že naši lidé jsou slavnější v zahraničí. Proč zrovna Kyjev? Vy jste si vybral je, nebo oni vás?

My jsme tady byli v roce 2006 na soutěži. Žádnou cenu jsme tenkrát sice nedostali, ale všimli si mě, taky možná proto, že jsem vysoký (usmívá se)... a pozvali mě na roční stáž. Tak jsem si řekl, proč ne, můžeme to zkusit.

Jaké byly začátky?

Měl jsem tady dobrého pedagoga Nikolaje Prjadčenka a hned od začátku spoustu rolí. Naše pražská konzervatoř mi dala dobrou přípravu. Měli jsme tam samozřejmě i modernu, lidovky, ale vždycky nám vtloukali do hlavy, že klasika je základ. Pokud ovládáš klasickou techniku, potom můžeš tancovat i moderní...

 

Foto: Marek Sklář

 

Co může dělat sólista, když si s partnerkou nesedne? Může se z toho nějak vymluvit?

Něco se dělat dá. Můžete se vymluvit, že je na vás například moc velká nebo těžká, to se říct dá. Ale moc se to nestává, protože kariéra tanečníka je velmi krátká a všichni vlastně chtějí tancovat.

Kolik je vás v souboru?

Dost, kolem sto dvaceti. Úplně prvních sólistů je nás asi šest, sedm. Ale když se podíváte na program, tak se obden hraje balet, takže těch lidí musí být hodně.

 

Jezdíte s baletem hodně po světě?

To je jedna z věcí, která je lepší než v Čechách. Já se nechlubím, ale my jsme opravdu byli na spoustě míst od jižní Ameriky – Argentina, Brazílie, v Kanadě, Japonsku, Číně, Koreji. A třeba i v Ázerbájdžánu, v Rusku, všude po Evropě, ve Španělsku, Francii, Německu, Itálii, to je tady takové velké plus.

Proč jste ve světě tak žádaní?

Tady v Ukrajině kladou důraz na klasický balet. Skoro všude jsme předváděli čistou klasiku, tzn. Labutí jezero, Louskáčka a Spící krasavici, to jsou ta nejčastější představení, která lidi chtějí vidět. V Evropě i Americe je spousta moderny, ta čistá klasika jako by trošku vymizela, takže ji naše divadlo vyváží.

Spící kráska je Šípková Růženka, že?

Ano, ale Šípková Růženka tomu snad říkají jenom v Čechách, to je takové naše specifikum.

Ukrajinci rádi začleňují svůj folklór i do představení, ať už v kostýmech nebo nějakých nuancích je tam zpravidla odkaz na ukrajinský národ.

Já bych řekl, že je to i dobře. Ukrajina je ve válce s Ruskem, takže tady je taková ta nacionálnost. Ukrajinci taky chtějí ukázat to svoje. V tomto smyslu vřele doporučuju Virského ukrajinský národní akademický soubor písní a tanců (Національний заслужений академічний ансамбль танцю України ім. П.П.Вірського). Když předváděli ten hopak, ukrajinský lidový tanec a vůbec celé to představení, to byl koncert.

Zajímají se Ukrajinci o českou kulturu?

Myslím, že ano. I jazyk je podobný. Všichni jsme Slovani, že. A jak vidím, tady v Českém centru je spousta studentů. A je taková doba, že spousta Ukrajinců chce jet na ten Západ a Česká republika je jim velmi blízko.

Jak se díváte na Ukrajinu, kam směřuje? 

Já vždycky doufám, že to jde k lepšímu, ale nejsem si jistý. Co je tady jiné v porovnání s Čechy, je ta jiná mentalita lidí.

V čem?

Já jsem žil 20 let v Čechách, po studiu jsem odjel. Nebudu říkat, že to byl kulturní šok, ale lidé se chovají jinak. Když s něčím přijdete, nemůžete čekat, že bude někdo něco sám k vašemu nápadu samostatně navrhovat a spolupracovat, musíte vždycky přijít s hotovou věcí a oni ji teprve potom přijmou, nebo také ne.

To, jak vy si dáváte při rozhovoru ruku na hruď, ale taky není úplně české gesto.

(smích) Tak to je možná už taneční gesto. Asi z toho jak se často ukláním. Určitě bych chtěl, aby se to tu změnilo. Ukrajinci už můžou bez víza do Schengenu, spousta lidí tam přijede, vidí, že lidé žijí jinak. Ale možná je taky třeba, aby oni sami udělali něco pro to, aby mohli žít jinak. Já chápu, že když byl ten Majdan, tak oni chtěli změnu, chtěli něčeho dosáhnout, ale jak se na to tak dívám, mnoho toho nedosáhli.

Znamená u vašich kolegů něco Majdan?

Oni si uvědomili, že je opravdu čas na změnu, že takhle to dál nejde. A oni by i chtěli třeba do té Evropy, ale já to vidím tak, že systém, jak je v Ukrajině nastavený, všudypřítomná korupce... bohužel tady je to tak, že to bez toho jakoby nejde. Pokud se nezmění sami lidé, tak se nic jiného dít nebude.

Chodil jste na Majdan?

Když byly protesty, některá divadla třeba ani nehrála. Naše divadlo teda hrálo, ale nikdo tam na ta představení stejně nechodil. Já jsem na Majdanu nebyl. Znám lidi z divadla, kteří tam jeli, aby se vyfotili na barikádě s ohněm... Ty protesty jsem sledoval, protože jsem jezdil kolem do divadla na Chresčatyku, ale přímo na Majdanu jsem nebyl.

U nás herci v Listopadu 89 zavřeli divadlo a vyhlásili stávku. Byli tahouny změn, co tady?

Stávka u nás v divadle ani není možná. Tady byly problémy typu, že holky nemají špičky (taneční obuv baletek), ony jsou docela drahý a má to zajištovat divadlo. A už to došlo tak daleko, že holky neměly žádné špičky a řekly: ´my nemůžeme ani na to představení vyjít, prostě nemůžeme!´. Tak nakonec ty špičky koupili. Ale vždycky to musí dojít až do té krajní meze a pak se něco udělá, jinak ne.

Je někdo v politice, koho byste mohl doporučit do vedoucích funkcí vedení země?

Já bych řekl, že ta politika, to je tady všechno tak zkorumpovaný, že si ani neumím představit, že bych mohl někoho doporučit. Ale u nás to prý není lepší, tak nevím.

Pojďme zpátky k baletu. Co vás na něm nejvíc baví?

(déle přemýšlí) Dřív to bylo určitě to, že bych chtěl něčeho dosáhnout, nebudu říkat – stát se hvězdou... teď už jsem starší, je mi 31 a moje taneční kariéra, jestli nepůjde nahoru a půjde rovně, tak to bude ještě dobře. Ono se toho většinou dosáhne nejvíc do těch třiceti.

Chcete se ubírat spíše směrem k choreografii?

Spíše k pedagogice. V choreografii, to si nevěřím.

Uvažoval jste někdy, že byste se třeba vrátil jako pedagog klasického baletu do Čech?

Žiju tady s manželkou, máme tu byt, takže nevím, jestli se ještě budu vracet. Říkal jsem ženě: jdu do Českého centra, pořádají tam taky lekce češtiny, a ona: "ne, ne, ne...", říkám: pozvala mě ředitelka, jmenuje se Řehoříková a ona to neuměla ani vyslovit.

Jasně, to moje jméno, to je tady taková kletba...

...a já se jmenuju Váňa, tak mi všichni říkali rusky Ivane. Tak musím vysvětlovat, že jsem Jan nebo Honza.

Co z ukrajinské kultury je vám blízké, co byste Čechům doporučil, co třeba posloucháte?

Z popmusic Vakarčuk (frontman kapely Okean Elzy). Naposledy jsem četl Lesju Ukrajinku, její drama Lesní píseň, v ukrajinštině, ale musím přiznat, že ne všemu jsem rozuměl. Skoruľskyj na to potom napsal balet a ten jsme tancovali, tak to taky můžu doporučit.

Jak tady vnímáte publikum? Je jiné než v Čechách?

Tady je publikum živější. Je tady i více teatrologů a expertů, kteří chodí cíleně jen za svými oblíbenými tanečníky či baletkami.

Považují si na Ukrajině více umělců?

Je tady hodně divadel a představení a Ukrajinci chodí hodně do divadla, to určitě. Ale jestli si nás zase tak moc považují, to nevím. (smích)

Jak je to tady se školami baletu? Asi je to tam přísnější. V ideálním případě prý vyžadují po malých dětech, aby chodily i pětkrát týdně.

Já, jako tanečník, bych svoje dítě do baletu nedal. U nás v divadle – tam jsou klany, rodiny, ve kterých se věnují všichni divadlu. Rodiče tancovali, děti budou tancovat. Jsou tam třeba tři sestry, které všechny tancujou a v rodině mají ještě dirigenta...

Jaké představení tančíte nejraději?

Mně se líbí Giselle, to je asi můj nejoblíbenější balet.

A z české klasiky?

Těžko říct, je pravda, že co jsem tady, tak tu na programu nebyla žádná česká opera.

 

Foto: Marek Sklář

 

Kolik premiér ročně máte?

Dřív byly vždy dva balety a dvě opery. Tak jak se teď všechny peníze rozkrádají, tak není skoro nic. Ředitel divadla zůstává stejný, ale umělečtí ředitelé baletu se mění. Já jsem zažil tři za 12 let. V minulosti přijížděli zahraniční hosté, pedagogové, měli jsme dost premiér. Když se to srovná s tím, co je dneska, tak to teď za moc nestojí.

Země se nachází v nelehké situaci, bylo by třeba i do kultury dávat více peněz.

Ještě je problém, že i kultura byla vždycky orientovaná na Rusko. Ty země byly tak spjatý, že oni nyní chtějí rozdělit něco, co ani rozdělit nejde.

Jak se to projevuje konkrétně v práci?

Já jsem třeba chtěl v pondělí odletět do Paříže a tancovat tam Labutí jezero. Ale protože je tam na plakátu pařížského organizátora napsáno, že je to ruský balet, tak nám to zakázali. Protože nás Rusko okupuje. Měli jsme tam jet dva páry, ale nepustili nás. Je to zvláštní, všechny nás to mrzí, rok dopředu jsme to měli domluvené.

Jak se vás ještě dotýká válečný stav, kterým země žije?

Mě se to nějak silně nedotklo. Manželka a její rodina, ti to prožívali o dost víc. Já to beru tak: pracuju tady, znám spoustu Ukrajinců, jsou to moji kamarádi a dejme tomu, že já ani nevím, jak bych jim mohl v tomhle pomoci. Nechci říkat, že to je jejich problém, to ne, ale tak nějak nevím...

V čem je Ukrajina pro Čecha zajímavá?

Země je to obrovská. Nejsou tu katolíci, většinou je tu pravoslaví. Co se mi třeba líbilo – chrám sv. Sofie nebo Lávra, ty katakomby pod zemí. Pro mě to bylo něco nového. Příroda tady je určitě pěkná, Karpaty. Co se mi moc líbí: Lvov, tam jsem byl dvakrát, nádherný město, připomínající zčásti taky Prahu.

Sledujete českou televizi?

Koukám na ČT24. Chodím k volbám, sice moje hlasy moc nepomohly (usmívá se). Mám rád české pohádky, třeba Tři oříšky pro popelku, to tady znají všichni.

Máte na závěr nějakou historku z představení?

... že třeba někdo spadne, uklouzne? To se stává.

Jak na to reaguje publikum, přejde to?

Jo, přejde... a pak tady naopak povzbudí.

Stýská se vám po Čechách?

Určitě ano, zvlášť teď když tady u vás vidím ty Hradčany (ukazuje na obrazovou tapetu na stěně s motivem Hradčan).

Stýkáte se s nějakými Čechy taky v Kyjevě.

Moc jich neznám. Jen při nějakých recepcích, to je vždycky příjemné.

Asi nemáte moc čas na večírky, že?

Já jsem sólista, takže já mám ten rozvrh v divadle, nechci říkat volnější, ale mohu si ho přizpůsobit. Soubor baletu má nějaký standardní čas, který musí být v divadle a který musí odzkoušet. Přihlásil jsem se na facebook Českého centra a dívám se tam na fotky akcí a mnohé se mi líbí, takže na ně rád přijdu.

Co je pro vás jedinečného na vaší profesi?

Zvlášť po škole jsem nikdy neřekl ´já jdu do práce´, ale vždycky ´já jdu do divadla´...tak je v tom rozdíl přece... ale teď bych to bral tak, že je to práce jako každá jiná.

 

S Janem Váňou si povídali lektoři Českého centra Kyjev - Zuzana Milerová a Marek Sklář - spolu s ředitelkou Lucií Řehoříkovou.

 

 

  

Foto: Marek Sklář

S Janem Váňou si povídali lektoři Českého centra Kyjev - Zuzana Milerová a Marek Sklář - spolu s ředitelkou Lucií Řehoříkovou.